Čau čau čau,
Dneska jsem se rozhodla psát na téma snů, odvahy a sebevědomí. Asi jsem s vámi úplně nesdílela moje myšlenkový pochody, když jsem se rozhodla cestovat. Teď zpětně bych to chtěla napravit. Když vidím, kolik lidí mi píše a tak trošku se domnívá, že jsem asi milionář, když si takhle cestuju… Ráda bych Vás vyvedla z omylu. Spoustu lidí se mnou sdílí svoje cestovací sny a většinou se nechají slyšet, že kdyby, tak by taky… Jako kdybych měla já nějaký extra privilegia a možnosti.
Pravdou je, že tuhle cestu jsem si vysnila. Snila jsem a snila a skládala si v hlavě puzzle, aby mi z toho vyšel celistvý obraz, jak to zařídit, abych mohla cestovat. Našetřila jsem si peníze, ale vlastně dost málo… Hledala a hledala možnosti, jak kam a co… a pustila se do toho!
Ano, to je totiž ten kámen úrazu, kde se mnozí zastaví- “pustit se do toho”. Ono to totiž není tak sluníčkový, jak to vypadá! Opustit všechny jistoty a prostě jet s pár tisícema na kontě. Ale představa, že bych žila zbytek života sama se sebou a s pocitem, že jsem mohla si splnit svůj sen, ale nic pro to neudělala, by mě otrávila k smrti.
Teď další aspekt. Spoustu lidí mě podpořilo, ale spoustu taky ne. Věty typu: ,,Třeba nakonec nikam nepojedeš.” A ten záblesk naděje v cizích očích, že by aspoň pak nemuseli koukat na přeplněný kanál mých instastories ze všeh mých cest…
Je těžký žít se sociálníma sítěma… Já vím! Pro všechny! Nejen pro lidi, kteří vidí svůj život v nepříjemný perspektivě při každým srovnávání s nějakou krásnou, hubenou americkou bohatou bloggerkou. Ale taky pro lidi, co se snaží lidem něco předat a třeba je i namotivovat. Každý den vás vidí víc a víc lidí. Názorů na to, co děláte a jak, je milion a jsou různorodý. Kritika roste. A s ní většinou i vaše pochyby o sobě, o tom, co děláte… Stejně jako krásný zpětný vazby, se doslýcháte i ty ne až tak hezký zpětný vazby někdy přímo někdy nepřímo.
Smutnější pak je, když jsou to lidi z celkem blízkého okolí, se kterými jste byli v kontaktu denně. Nicméně i to je přirozený.
Tihle lidi vás ale nepřestanou sledovat. Neochudí se o to. Jen si budou vduchu fňukat, že by taky nejradši někam vypadli, ale nemají na to koule… Navenek budou hledat chyby a nedostatky vašeho obsahu a šířit je aspoň minimálně kolem sebe, kritizovat a chlácholit se, že vlastně o nic nepřicházejí.
Jaký omyl!
Nepotřebujete ostatních požehnání, abyste na sebe mohli být pyšní za to, co jste dokázali. Nikdo do vás nevidí, nikdo nenosí vaše boty, aby mohl říct, jak moc je právě tohle pro vás důležitý a jak moc to k životu potřebujete k nakrmení vaší duše.
Já si upřímně myslím, že tohle je jedna z věcí, který se mám na tý svý cestě naučit. Přijmout i ty negatvní informace a zase je pustit ven. Protože, jak už jsem naznačila, většinou je ten pravý problém vlastně úplně někde jinde. Nemůžeme změnit totiž ostatní, když nám něco vadí.. Musíme změnit sebe, aby nám to nevadilo, náš přístup. Musíme se zamyslet, proč nám to vlastně vadí. A jestli se v tom náhodou často neodráží naše vlastní nespokojenost. Jakmile přijdeme na tenhle důvod, pak máme několik možností. Něco si z toho odnést, akceptovat to a nebo se s tím člověkem rozloučit.
Já bych tímhle chtěla povzbudit lidi, aby si šli za svými sny. Ono se samo nic neudělá! Stojí to hodně sil, peněz, nervů, jistot, strachů, ale nakonec to stojí za to! Slibuju! Vždycky to stojí za to. A to, co získáte na tý svý cestě poznání/sebepoznání, vám nikdo nikdy nevezme!
Takže zatímco se někdo dívá na moje stories a brblá, že jsou moc dlouhý, a že mám vlasy takhle a velkej nos a malý prsa a že moje angličtina není perfektní… Já si jdu dát snídani v džungli, vydat se na cestu za opičákama do Monkey Forest, užít si další den na Bali a nahrát sakra dlouhý stories v angličtině a pak v češtině, protože to jsem prostě já. To miluju, to mě baví. A tudíž v tom je moje vnitřní síla :-).
A co uděláte vy? To je na vás… Moc vám držím palce v plnění vašich snů, ať už jsou jakýkoli. Jen prosím nezapomínejte na věci, který vás baví a dělají vás šťastný, nikdo jiný je za vás dělat nemůže.