FRANCIE NENÍ JEN PAŘÍŽ

Čau čau čau,

Mezi diplomkou a učením se mi podařil napsat tenhle travel post z mýho cestování po Normandii. Odevzdání diplomky bylo hódně dramatický, právě protože jsem ji odevzdávala hodinu a půl před odletem do Francie. Než jsem těch 105 stránek vytiskla správně, aniž by to bylo celý rozformátovaný, zaplatila jsem navíc asi 2 000 Kč a strávila před tiskárnou asi 3 hodiny. Nicméně povedlo se a já za dvě hodiny a půl už seděla v letadle na cestě za tátou. Už asi třičtvrtě roku jsme se domlouvali, co podnikneme. Nechtěla jsem jet do Paříže, protože nejsem zastánce toho, že Paříž je na Francii “to”nejlepší. A sice ji miluji, ale byla jsem tam nespočetněkrát. Táta vymyslel výlet na Mont-Saint-Michel. Byla jsem nadšená, jelikož tam jsem ještě nebyla a už jsem několikrát zvažovala jeho návštěvu. Pojali jsme to jako dubnový roadtrip, půjčili jsme si auto a vyrazili hned po mém příletu do Paříže.

Z Paříže naše cesta vedla už rovnou do Normandie, konkrétně do města Lisieux. Lisieux se mi moc líbilo, na to jak je to malé městečko, tak se v něm schovávalo celkem dost pěknejch míst. Katedrála Notre Dame de Bayeux mě prostě očarovala, ať už zvenku, nebo zevnitř, jak můžete vidět na fotkách.  Po obědě a prohlídce městečka jsme se rozhodli jet dál. V podstatě z minuty na minutu jsme se shodli na Arromanches. Čili na místě, kde se v roce 1944 vylodili spojenci a tohle krásný místo zažilo strašný scénáře. Musím říci, že jsme byla fakt hrdá, když jsem tam viděla mezi 6 vlajkami viset i tu naší českou! Bylo tak nádherně, i tak mi ale chvílema bylo dost ouzko, když jsem skákala na útesech mezi bunkrama.

Po procházce v Arromanches a výborný zmrzlině jsme se už vydali směr Mont-Saint-Michel. A protože jsme dva nedočkavci, vydali jsme se ještě večer z našeho pokojíčku až k tomu fešákovi. Dali jsme si na ostrůvku večeři- mušle na víně a k tomu ještě víno, spousty vína ( to víte, Francouzi…) a zase jsme si to pomalu hasili nazpátek, abychom si šetřili síly na další den a proštrádovali to tam zprava doleva křížem krážem.

Mont Saint Michel

Hned ráno po snídani jsme se vrhli na prohlídku Mont-Saint-Michel, nejdřív jsme se prošli po hradbách a v malých uličkách, potom následovala prohlídka klášteru z 11. století, která musím říct, stála za to a co bylo vůbec nejlepší?! Když jsme s tátou po obědě čelili výzvě obejít celý ostrov kolem dokola v gumácích. Ze začátku jsem byla trošku skeptická a nevěřila, že nám odliv bude tak přát. Nicméně s gumákama se z toho vyklubal nejlepší nápad na světě. I přes ukrutný vítr jsme ostrov celý obešly a byla to sranda! Jako malý dítě jsem si užívala každej skok v gumácích do kaluže. Takovýhle nápady jsou ve finále stejně nejlepší a to, na co se pak vzpomíná.

Jediný, co mi trošku vadilo, ta prvoplánovost. Ta uměle vytvořená vesnice z hotelů, kde není nic jen hotely a široko daleko přirozeně nic. I ta silnice, která je postavená až na ostrůvek. Nevím, prostě v tomhle případě mě všichni ti lidi nějak vadili…

Poslední den už jen zbýval čas na cestu zpět do Paříže na úžasný oběd k našim oblíbeným Číňanům. Ano, jsem žabožrout, bohužel to mám v genech, ale bylo to výborný :-). A taky jsme potkali spoooustu bretaňských kraviček a oslů a koní, což já miluju- vůni venkova a všechny zvířata na světě <3!

S tátou to byla legrace, po hooodně dlouhý době jsme spolu strávili tolik času. A víte, co byla nejkrásnější a zároveň moje nejoblíbenější vzpomínka? Táta umí česky, ale přeci jen češtinu vůbec nevyužívá ve Francii, jen se mnou. Tudíž pozapomněl významy některých nevšedních slov. Já jsem na dovolený samozřejmě chtěla od táty neustále fotit. A dáta dlouho takhle se mnou nikde nebyl a tak byl trošku splašenej a ukvapenej!

Jednou takhle měl zase tuhle svojí splašenou chvilku a já mu řikam:

,,Tati, nebuď takovej plašan!”

On se na mě nechápavě podíval a řekl legendárně: ,, Já jsem teda plašan, ale ty jsi zase kašpar, protože chceš všude u všeho fotit!

Já se usmála a on hned vyděšeně dodal: ,, Počkej, Lucinko, neni kašpar v češtině nějak moc vulgární? Neřekl jsem ti něco ošklivýho?

Já se začala strašně ale strašně smát, až jsem se za břicho popadala, přišlo mi to roztomilý. S úsměvem jsme se na něj podívala a odpověděla mu: ,,Ne, tati, neboj, určitě neni a vlastně máš pravdu, jsem celkem kašpar!” Oba jsme se začali smát a já mám tuhle historku moc ráda.

Jo a kdyby vás cokoli zajímalo, určitě mi dejte vědět, ráda zodpovím jakékoli otázky :-).

Luci

P.S. Tati, děkuji za super dovču!
Zatím zde nejsou žádné reakce

Reagovat na článek

Vaše e-mailová adresa nebude nikde zveřejněna.