Čau čau čau,
Mezi diplomkou a učením se mi podařil napsat tenhle travel post z mýho cestování po Normandii. Odevzdání diplomky bylo hódně dramatický, právě protože jsem ji odevzdávala hodinu a půl před odletem do Francie. Než jsem těch 105 stránek vytiskla správně, aniž by to bylo celý rozformátovaný, zaplatila jsem navíc asi 2 000 Kč a strávila před tiskárnou asi 3 hodiny. Nicméně povedlo se a já za dvě hodiny a půl už seděla v letadle na cestě za tátou. Už asi třičtvrtě roku jsme se domlouvali, co podnikneme. Nechtěla jsem jet do Paříže, protože nejsem zastánce toho, že Paříž je na Francii “to”nejlepší. A sice ji miluji, ale byla jsem tam nespočetněkrát. Táta vymyslel výlet na Mont-Saint-Michel. Byla jsem nadšená, jelikož tam jsem ještě nebyla a už jsem několikrát zvažovala jeho návštěvu. Pojali jsme to jako dubnový roadtrip, půjčili jsme si auto a vyrazili hned po mém příletu do Paříže.
Z Paříže naše cesta vedla už rovnou do Normandie, konkrétně do města Lisieux. Lisieux se mi moc líbilo, na to jak je to malé městečko, tak se v něm schovávalo celkem dost pěknejch míst. Katedrála Notre Dame de Bayeux mě prostě očarovala, ať už zvenku, nebo zevnitř, jak můžete vidět na fotkách. Po obědě a prohlídce městečka jsme se rozhodli jet dál. V podstatě z minuty na minutu jsme se shodli na Arromanches. Čili na místě, kde se v roce 1944 vylodili spojenci a tohle krásný místo zažilo strašný scénáře. Musím říci, že jsme byla fakt hrdá, když jsem tam viděla mezi 6 vlajkami viset i tu naší českou! Bylo tak nádherně, i tak mi ale chvílema bylo dost ouzko, když jsem skákala na útesech mezi bunkrama.
Po procházce v Arromanches a výborný zmrzlině jsme se už vydali směr Mont-Saint-Michel. A protože jsme dva nedočkavci, vydali jsme se ještě večer z našeho pokojíčku až k tomu fešákovi. Dali jsme si na ostrůvku večeři- mušle na víně a k tomu ještě víno, spousty vína ( to víte, Francouzi…) a zase jsme si to pomalu hasili nazpátek, abychom si šetřili síly na další den a proštrádovali to tam zprava doleva křížem krážem.
Hned ráno po snídani jsme se vrhli na prohlídku Mont-Saint-Michel, nejdřív jsme se prošli po hradbách a v malých uličkách, potom následovala prohlídka klášteru z 11. století, která musím říct, stála za to a co bylo vůbec nejlepší?! Když jsme s tátou po obědě čelili výzvě obejít celý ostrov kolem dokola v gumácích. Ze začátku jsem byla trošku skeptická a nevěřila, že nám odliv bude tak přát. Nicméně s gumákama se z toho vyklubal nejlepší nápad na světě. I přes ukrutný vítr jsme ostrov celý obešly a byla to sranda! Jako malý dítě jsem si užívala každej skok v gumácích do kaluže. Takovýhle nápady jsou ve finále stejně nejlepší a to, na co se pak vzpomíná.
Jediný, co mi trošku vadilo, ta prvoplánovost. Ta uměle vytvořená vesnice z hotelů, kde není nic jen hotely a široko daleko přirozeně nic. I ta silnice, která je postavená až na ostrůvek. Nevím, prostě v tomhle případě mě všichni ti lidi nějak vadili…
Poslední den už jen zbýval čas na cestu zpět do Paříže na úžasný oběd k našim oblíbeným Číňanům. Ano, jsem žabožrout, bohužel to mám v genech, ale bylo to výborný :-). A taky jsme potkali spoooustu bretaňských kraviček a oslů a koní, což já miluju- vůni venkova a všechny zvířata na světě <3!
Jednou takhle měl zase tuhle svojí splašenou chvilku a já mu řikam:
,,Tati, nebuď takovej plašan!”
On se na mě nechápavě podíval a řekl legendárně: ,, Já jsem teda plašan, ale ty jsi zase kašpar, protože chceš všude u všeho fotit!“
Já se usmála a on hned vyděšeně dodal: ,, Počkej, Lucinko, neni kašpar v češtině nějak moc vulgární? Neřekl jsem ti něco ošklivýho?“
Já se začala strašně ale strašně smát, až jsem se za břicho popadala, přišlo mi to roztomilý. S úsměvem jsme se na něj podívala a odpověděla mu: ,,Ne, tati, neboj, určitě neni a vlastně máš pravdu, jsem celkem kašpar!” Oba jsme se začali smát a já mám tuhle historku moc ráda.
Luci
