Čau čau čau,
To máte tak, když jsem vám psala článek o Ella, tady… Tak jsem vám neřekla všechno. Původně jsem o tom nechtěla psát, ale co by to bylo dobrodružství, kdybych vám to hlavní neřekla. A hlavně bych to nebyla já.
No v první řadě byste měli vědět, že jsem prostě důvěřivej Sťuard, jak řiká můj děda. Když mi můj šéf na Srí Lance poprvé navrhnul, že mě vezme na výlet do vnitrozemí, byla jsem na vážkách, ale Erin, má jihoafrická kolegyně a kamarádka mě ubezpečila, že není dvod se čehokoli obávat. Že je to takový bonus za naší odvedenou práci. Řekla jsem si: ,,Tak jooo.” Jasně!
První den byl celkem fajn. Druhý už to na mě přišlo. Lehčí panika, že nemám dostatek prostoru sama pro sebe a že je to všechno na mě takový nějak intenzivní. Tenhle můj stav úzkosti se projevuje dost extrémními symptomy jako že třeba o dost míň mluvim, což mě prozradí po první hodině. Nicméně jsem se upínala na krásný místa a přesvědčovala sama sebe, že je vše v pořádku. To já zase umim.
Řekněme, že se vše drželo v takovym neutrálním pásmu do chvíle, než jsme dorazily vlakem z Ella do Nawa Uyerlia a od řidiče, který nám přivezl auto jsme se dozvěděli, že je rozbitý. Fajn! Dojeli jsme do jakýhosi golfovýho klubu a já vůbec nechápala, co tam děláme… Můj šéf se se všemi zdravil jako se starými přáteli a mě představoval jako jeho kamarádku, to už jsem byla chvílema běsná. Po nějaký době mi vysvětluje, že teda podle mýho seznamu míst, kam bych se chtěla v týhle provincii podívat, je na řadě Pedro Mountain, nejvyšší hora Srí Lanky.
Zcela upřímně já v tu chvíli neměla ani páru, jestli tam to místo na tom seznamu mám nebo ne. Z velký části mi ho tvořil můj Srílanský kamarád Chirath a ten mi zapisoval místní názvy. Nicméně dodal, že na žádnou horu se mnou nepoleze po zkušenosti s Little Adam’s Peak, kdy jsem ho málem prý uhnala a že si teda dá mezitim kafe s kámošem a já si to vylezu a on na mě počká.
Jupííííí! Byla jsem nadšená, potřebovala jsem prostor sama pro sebe!
,,Supeeeeer!” Myslela jsem si. Hmm, to jsem ale ještě nevěděla,co mě čeká… Za chvíli přijelo auto s jeho kamarádem a dvěma ozbrojenýma chlapcema ve vojenských oblečcích. Naskočili jsme do auta a já začínala být dost nesvá. Zeptala jsem se, kam máme namířeno a šéf mi odpověděl, že na tu horu. Jasně, já bych mu to možná i věřila, kdybychom za 10 minut neprojížděly první kontroly s ozbrojenou stráží a s vstupem do oblasti, která je obehnaná dráty.
Tady to přestává být legrace. Ztrácím připojení a veškerý signál. Šéf s kámošem něco žvatlají v jejich jazyce, ve kterým umím já říct akorát: ,,Ou ou” a ,,nene”. Jo, chápete správně znamená to jojo a nene.
Stoupáme celkem vysoko a já si tak myslim, že tohle asi nebude veřejně přístupná oblast, když jsme nepotkali ani živáčka jen cedule s upozorněním na leopardy. Po dalších 20 minutách přijíždíme k dalším kontrolám se závorám a šéf mi šeptá:
,,Luci, já jsem jim musel říct, že si moje manželka, aby tě tam pustili…” A já se na něj vyděšeně nevěřícně dívám a odpovídám:
,, A kde to teda vlastně jsme?” No a pak přišla odpověď, která mě posadila na zadek:
,,No na Pedro mountain přeci.. Víš, ona to je militární základna, která je nepřístupná jakýkoli veřejnosti. Můj kamarád je vysoce postavený úředník a protože já jsem taky vysoce postavený vysloužilý válečný pilot, tak mám to provilegium tě sem vzít jako jedinou dámu široko daleko za hodně dlouhou dobu… Kolem nás je národní park plný leopardů, proto to oplocení a dráty a taky protože je to samozřejmě nepřístupná oblast, jak už jsem řekl.”
Ztratila jsem slova, což se moc často nestává… Měla jsem kraťásky a nahoře byla zima jako blázen. Mlha, že nebylo vidět na 50 metrů. Všude kolem se pohybovali mladí kluci se zbraněma a nebo hráli fotbal v době svýho volna. Všichni na mě koukali jak z jara. Čemuž dal boss korunu, když mě chytil za loket a dělal si legraci z toho, že jsme partneři. Ne, mně to vtipný nepřišlo.
Chtěla jsem utéct, ale za kámošema leopardama? Děkuju, nechci. Začala jsem si uvědomovat všechny scénáře a důsledky, i když dost pozdě… Neměla jsem komu napsat. Za chvíli mi můj šéf radí, abych se šla převlíknout do dlouhých šatů, že půjdeme na večeři za chvíli. Šla jsem se teda převlíknout do jednoho z pokojů, zabalila se do deky. A před domem, kde bydlel náš vysoce postavený kámoš byl jeden malý stoleček se židličkama v britském stylu, kde se nejdřív podávala káva a čaj o páté. Kluci nastrojené v kamufláži tam okolo nás skákali a dokonce nám připravili palačinky. Běhal tam okolo nás retrívr. A za chvíli mi nalívali Gin a Tonic. A já si připadala tak nepatřičně, že jsem asi nic tak kontroverzního nezažila. Šéf mi mile rád opakoval, jak jsem šťastná a vyvolená, že se mi dostalo takové cti a privilegia a já zatínala zuby… První viditelná erupce přišla, když se mnou šéf začal diskutovat rozbitý auto. Večer jsme se totiž měli vrátit. A on začal spekulovat, že když se neopraví, tak dost možná, budeme muset zůstat v golfovým klubu, ale že to nevadí, protože on je přeci členem, a tak bychom dostali chatičku….. Ale zmínil, že snad se to auto opraví a my dojedeme do hotelu zpět. To jsem už nevydržela a dost razantně mu dala svými slovy i pohledem najevo, že bych mu vřele doporučovala, aby se auto opravilo, nebo že si beru taxi zpět. Na čež teda reagoval tak, že vlastně úplně všechno je v pořádku a není na světě nic nad Slunce jasnějšího.
Po další půl hodině jsme teda nasedli opět do auta, který nás odvezlo zpět do golfovýho klubu na večeři. To jsem zvládla a pak se jelo teda nakonec naším opraveným autem s řidičem zpět do hotelu. Poslední den nás už víceméně čekala jen cesta zpět, protože šéf onemocněl. Řeknu vám, měla jsem toho plný brejle!
Ještě bych ráda dodala, že je mi teď jasný, že to vlastně nikdo nejspíš nijak špatně nezamýšlel. A asi to fakt bylo jen hezký gesto a měla bych se cítit fakt poctěná. Nicméně snad podle výše zmíněných důvodů pochopíte, proč jsem byla totálně vyděšená!
No a to jsem já a moje příběhy.. Který se prostě dějou dnes a denně!
Zažili jste něco podobnýho? Co byste dělali vy? Jsem strašně zvědavá?! I když člověk asi nejspíš dopředu neví, jak by se vlastně zachoval v takovýhle nestandartní situaci.