Čau čau čau,
Ač to tak z názvu možná trochu vypadá, nečekejte nějaký tajemný moudro. Prostě jsem se rozhodla. To je totiž to co musíte nejdřív udělat. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem si uvědomila, co se sebou a svým životem. Bolelo to! Hodně. Velký změny i ztráty. Vystoupení z komfortní zóny v podobě finanční a pracovní jistoty, dlouholetého vztahu a odloučení od lidí, který mám ráda. A ani teď neřikám, že už to přesně vim od A-Z co jak chci. Nebo že bych si byla jistá, že nebudu litovat a nebo že bych o tom už mohla psát knížky, nicméně vim, že jsem se rozhodla a to je první krok. A chci to zkusit.
Když se dlouhou dobu necejtíte pohodlně ve svým životě, čujete, že něco, něco většího uvnitř vás je špatně. Celkem často máte pocit, že je špatně všechno. A tenhle pocit jsem měla já, ale pak mi došlo, že není špatně všechno, jen já do toho všeho nějak vůbec nezapadam a proto se v tom necejtim fajn. Další dobrý uvědomění.
Někdy máte pocit, že vše kolem vás je špatně, nebo že vy jste úplně špatně, ale podle me to tak nemusí bejt, třeba jen nejste v tu danou chvíli na daným místě s tim všim okolo kompatibilní. A neznamená to, že to tak musí bejt navždy, ale teď to tak je. A s tímhle vědomím je fajn už něco podniknout, aby se člověk cítil líp.
Třeba takhle já…
Vystřídala jsem několik prací a dělala si starosti, co tomu řekne okolí. Že jsem fluktuant? Věčně nespokojená? Nebavilo mě to v korporátu. Každý den to udupávalo mojí duši, taky hrdost a kreativitu. Nebavilo mě to v Dioru, pozlátko velkého jména nestačilo pro moje sebeuspokojení. A nakonec jsem nezůstala ani v módě, kde mi vlastně nic zásadního nechybělo. Super kolegové, úžasnej šéf, taková moje pracovní rodinka. Ale ani tam mě moje pozice nijak závratně neuspokojovala. Byla málo kreativní. Když se mi někdo zeptal, co dělám, bylo mi trapný odpovídat, protože jsem věděla, že následuje otázka: ,,Tak to jsi tam spokojená, ne?” A já věděla, že odpověď by byla vlastně “ne”. Připadala jsem si nevděčně. Co bych ještě přeci chtěla?!
No já nevim. A co takhle bejt šťastná?
Já vám řeknu, čim to celý bylo. Já prostě nastoupila do rozjetýho vlaku, ale na konečný jsem nepřesedla do jinýho vlaku, kterej by mě zavezl tam, kam bych chtěla já. Já spíš seděla v tom samym a jezdila jsem okružní jízdu tim samym vlakem. Ta moje hlava někdy až moc přemejšlí díky nátlaku společnosti, sociálním sítím… Pořád jsem měla pocit, že bych měla ještě tohle a tohle, aby to bylo V POŘÁDKU. A ne že by to teď tak bylo.
Pomalu mi lidi začínají řikat: ,, Už je ti 26 let, tak už bys měla se pomalu usadit.” A víte co? Tůůůdle nůůůdle!
No, a to jsem si teď v těch šestadvaceti uvědomila. A přeci lepší pozdě než nikdy. No a tak jsem došla do stádia, kdy ty spolužačky, co už mají druhý a třetí děti. Já odjíždím na cestu kolem světa. Sama s pár kačkama v kapse a kupuju si krosnu, svojí první krosnu v životě. Uááááááá…. Bojim se, střídavě bulim a těšim se!
Budete u toho se mnou?