Čau čau čau,
Dnes pro vás mám jak jinak než zase lehce bizarní příhodu z mojí sbírky. Už je to nějakou dobu, co se tohle stalo, ale dost často to vyprávim spolu s tělískovou příhodou (zde).
To jsem Vám takhle jednou v sobotu večer šla s partou kámošů a s Marčou, přítelem na koncert, lehce se pilo a jak už to bejvá. Teda alespoň na akcích mých kamarádů, po půlnoci nám vyhládlo. Naštěstí naproti Rock Cafe je starý dobrý KFC. Asi všichni víte, že ve dvě ráno nepotřebujete nic sofistikovanýho a fast food tohohle typu je v tu chvíli pro váš žaludek jako argentinský steak 300g opečený na medium rare. Jenže…
Po KFC jsme se tak nějak (já totiž ani nevím jak) dostali domů. Šli jsme si lehnout a asi za dvě hodiny mě vzbudily strašný křeče v břiše. Běžela jsem na záchod a ještě jsem za sebou zavřela do ložnice dveře, abych Máru nijak nebudila samozřejmě. Bylo mi strašně špatně. Asi mi nikdy takhle špatně od žaludku nebylo. Ušetřim vás detailů, nicméně jsem tam byla zavřená asi hodinu a půl. Nemohla jsem se zvednout. A bylo mi jasný, že to z pár panáků a skleničky vína (fakt pár, protože já to moc přehánět neumim) nebude… Jenže…
Největší problém byl ten, že jsem začala bejt dehydratovaná a najednou jsem neměla sílu ani vstát a dojít se napít nebo aspoň pro toho Máru do ložnice. Volala jsem na něj, ale fakt jsem neměla sílu a přes ty zavřený dveře mě Mára neslyšel. Tak jsem se rozhodla, že tam prostě pro Máru nějak dojdu, aby mě odvezl na pohotovost. Měla jsem fakt pocit, že to nedám. No a jak jsem se zvedla, tak jsem udělala dva kroky a omdlela jsem. Jenže jsem se hlavou uhodila o botník. Máru probudila ta rána. Takže jeho probuzení bylo takový, že vylítnul z postele a našel mě ležet v bezvědomí v chodbě na zemi.
Proplesknul mě a já se probudila. Asi jsem to fakt neměla v hlavě v pořádku v tu chvíli (ne, že teď bych měla), ale Mára mi přinesl vodu, mně se udělalo líp a přestože naléhal, abych jela do nemocnice, já odmítala a chtěla jsem spát. Ráno jsem se probudila se strašným bolehlavem, a tak jsem se uvolila, že pojedeme na pohotovost do vinohradský. Jó, to byl taky zážitek, o tom bych ám mohla vyprávět hodiny, stejně jako ty hodiny, co jsme čekali, než konečně přijdu na řadu. Nicméně když jsem jsem na otázku:
,,Co vás sem přivádí?” Odpověděla, že mám nejspíš otravu z jídla a otřes mozku- nikdo v ordinaci nechápal, jak jsou střeva propojený s mozkem :-)))).
Samozřejmě jsem jim situaci objasnila, udělali mi různá vyšetření a chtěli si mě tam nechat, ale protože jsem druhý den nastupovala tehdy na nový místo do Marketingu do Tesca, tak jsem podepsala revers a další den jsem si to šupajdila do práce. Naštěstí už potom bylo všechno v největším pořádku. Tak takhle jsem měla otravu z jídla a lehký otřes mozku naráz.
Tak co vy na to? Strhující příběh, co?
Luci
P.S. Fota jsou z výletu do Karlových Varů a na Klínovec, ze kterýho speciální článek nechystám. A kdybych se fotila, když jsem měla tu otravu z jídla, nikdo by ten článek nepřečetl!!! To si pište :-).
