Bonjour mes amis, aneb čau čau čau
Nejdřív bych měla asi říci, proč jsem tam tak strašně chtěla jet?! Už dlouho jsem si v hlavě plánovala výlet do Švýcarska, do jednoho krásného městečka Lauterbrunnen, kde hned za domy padá vodopád a obklopují ho krásné zelené hory, zatím co si leží v údolí. Luci byla ten typ parťáka, co řekl: ,, Vymysli si, co chceš, já jedu!” To mi hrálo do karet! Hned tedy první celý den jsme se rozhodly strávit ve Švýcarsku. První šok přišel, když nám přišla “uvítací” sms s cenami, co kolik stojí. Vypnuly jsme tedy ihned mobilní data a s nimi i navigaci. Naštěstí nás mapa Google i offline dovedla do našeho městečka. Celou cestu, celou dlouhou téměř tříhodinovou cestu nám pršelo. Pršelo a já se bála. Né deště, ne zimy! ALE MLHY! Že nic neuvidíme. Ale jak už to tak my dvě optimistky máme, celou dobu jsme věřily, že to klapne- že to sluníčko vyjde, nebo aspoň že ta mlha zmizí! Kdepak mrcha ani se nehnula. A my neviděly lautr nic! I tak jsme nepropadly panice a ještě v autě jsme se posilnili (i Vilda) a vyrazily jsme na “vejšlap”. Protože jsem tvrdohlav a nedalo mi to, chtěla jsem z toho vydyndat víc. No, zkrátím to. Hned v první hodině jsme si ještě za milion stihly koupit jízdenku na horský vláček, který teda jsme si koupily jen do další vesničky, protože dál a výš se cena až zdesetinábovola…. Že vedlejší vesnička je vláčkem asi 7 minut jsme nevěděly, ale nevadí…
Střih…
Tak jsme nahoře…
Jsme nahoře a nic nevidíme…
Prší…
Vilda začíná připomínat spíš lišku než psa…
Chce se nám plakat…
Snažíme se nepropadat panice a začínáme se strašně smát, až z toho brečíme. Nevím, jestli smíchy nebo smutkem, ale brečíme. Jíme suchary namáčený v čokoládě a nevidíme ani metr dolů. Takže vyhlídka s vodopádem je nám zapovězená. Nevadí. Rozhodneme se nepokračovat vzhůru do 2 000 m.n.m. a scházíme (údajně krásnou cestou) dolů. Prší a prší a my jdeme. Obě máme hadrový boty a ty začínají čvachtat. Cesta dolů, která má trvat 35 minut nám trvá 2 a čtvrt hodiny. Asi v půlce cesty trošku přestane pršet a jen mrholí- tasíme foťáky a aspoň něco se snažíme vyfotit. S postupným přibližováním se k autu s námi, Vilda přestává komunikovat. Je to lišák, jak vyšitej. Běhá od domečku k domečku, od cizích dveří k dalším dveřím a já si myslím, že se mu hlavou honí: ,,Pusťte mě někdo domů, a co vy? Nechcete mě jako pejska? nebo lišáka? To je fuk? Podívejte, co mi ty dvě udělaly! Já už s nimi nechci být,” dabuju Vildu a Luci se může potrhat smíchy…
Do auta přicházíme úplně turch ale vysmátý jak lečo (teda až na Vildu)- že tohle se může stát fakt jenom nám! Celou cestu domů jsme už navigaci neměly, jely jsme po paměti. Řídím v úplně mokrých botách a je mi trochu chladno. Postupně vylézá Slunce a my máme ještě větší důvod být naštvané. No přeskočím hned do druhého dne, protože tam je taky co vyprávět. Druhý den jsme se vydali po Alsasku- především naše cesty vedly na Haut Koenigsbourg, což je krásný hrad, ze kterého je vidět na vinice malebných alsaských vesnic.. Před cestou jsme musely ještě posilnit naše auto. Což by v Čechách nebyl problém, ale prostě v Alsasku mají blbě značený benzínky… Tak jsme ke stojanu zajely obráceně!
Nás ale ještě následovalo auto s Belgičanama, které zastavilo hned vedle nás. Nejsme žádní unterwassermanni, takže jsme se tomu zasmály a já vystoupila a narážím na druhý problém. Hledám Natural 95, který se jmenuje úplně jinak. V záchvatu toho všeho, zapomenu zatáhnout ručku a Luci s Vildou mi ujíždí zpátky a volají na mě.
Já mezitím diskutuju s Belgičanama o různých typech benzínu. No co! Nakonec jsme vše zvládly a naše cesty vedly ještě za mojí mamkou a jejím přítelem Pascalem.
Mamka mi chtěla ještě něco vybrat za státnice. A protože my jsme s mamkou dost takové obě jaksi zrychlené. Uběhly tři vteřiny a já už s mamkou běžela do zlatnictví a Luci zůstala s Pascalem sama. Jen pro osvětlení. Luci mluví česky a anglicky a maličko německy a Pascal francouzsky a německy. Snažili se spolu komunikovat, ale nešlo to. Po každé, když se Pascal zeptal na něco, jestli třeba Luci nechce dezert nebo kafe, Luci radši zvolila cestu nejmenšího odporu a odpověděla: “Nein nein.” Když pak Pascalovi přinesli nějaký koláč. Luci se ujala konverzace a na Pascala udeřila s prstem ukazujícím na koláč a vyblekotala: ,,Mit Apfel?” (jakože s jestli je ten koláč s jablkem). Pascal odpověděl, že ano a tím jejich konverzační téma bylo zase vyčerpané. No po 30-40 minutách se s mamkou vracíme s úlovkem a já vidím Luc výraz. Bála jsem se jí. V autě mi pak sdělovala její pocity a celý průběh kouzelného momentu. Co mě velmi pobavilo, bylo, když mi popisovala, co Pascalovi chtěla říct a ukázat. Víte, Luci má doma takovýho toho nahatýho kocoura tlusťoučkýho, ale děsně vtipnýho. Přemýšlela, že ho Pascalovi ukáže a teď z ní v autě padalo, co by mu vlastně o něm řekla: ,, Das ist meine Katze Alfréd. Alfréd keine Haare. Vilda Haare Ja. Alfréd keine Haare- Haare nicht! Alfred warten zuhause.” Já myslela, že se počůrám smíchy. V překladu to znamená: ,, To je moje kočka Alfréd. Alfréd nemá chlupy. Vilda jo, Alfréd chlupy nemá. Alfréd čeká doma.” Strašně mě to pobavilo! Nic z tohohle se ale naštěstí neodehrálo. A já Luci vysvobodila a mamka zase Pascala. My s Luci a Vildou pokračovali za alsaským dobrodružstvím na hrad a za cestou vinic. Byla to nádhera. Až na to, že jsem si přivřela hlavu do dveří a ťukla jsem se dveřmi do sanice, tak všechno proběhlo bez větších zádrhelů a my si další den krásné užily.
Byl to zkrátka fajn holčičí výlet (ještě s Vildou). A rozhodně je na co vzpomínat. Pokud byste chtěli vidět i vysmáté instastories z daných situací, tak na mém insta @luci_pied najdete všechno. Snad jsem vás alespoň trošku rozesmála. Já to vidím v živých barvách a směju se ještě teď. Ale moc bych si přála vám to vykreslit co nejbarvitěji, abyste pochopili tu sílu okamžiků :-).