Čau čau čau,
A je to tady!!! Nebojte, nezapomněla jsem na váš oblíbený článek z pravidelné rubriky o holčičích problémech a strastech. Dokonce už jsem se zase těšila, až ho budu psát, protože je opravdu o čem! K mým už tak velmi obtížným dnům se přidal zablokovaný krk, bolest hlavy a totálně, no jak to říct nějak jemně, nevlídná nálada? Prostě řekněme si to na rovinu, byla jsem na pěst. Protivná jsem nebyla jen k mému Marčovi a chlupáčovi Vildovi, ale i k sobě. Byla jsem zoufalá. Opravdu doufám, že tyhle stavy nezažívá každá holka, žena, dáma, slečna, protože jestli jo, tak jsme prostě všechny ženský chudáci, jinak to nevidim. Co je na tomhle článku unikátní? Že fotografie u článku jsou opravdové a já je nevyiniciovala. Můj přítel, který se mnou zažil těchto období už nespočet, si prostě vzal i přes můj zákaz foťák a fotil to, co viděl, cítil, s filtrem, který se mu k tomu hodil. A dost to vychytal, tohle období je pro mě vše vlastně černý nebo bílý! Tudíž tyhle fotky tady určitě nejsou, protože by mi lichotily a ne nepatří mezi mé oblíbené, ale proč se nebavit o realitě s reálnými fotkami?!
,, Takže teď pojedu na týden do Francie, pak se vrátím a v srpnu si udělám takovou menší dovolenou někde daleko jen já sama se sebou, v září, pojedeme s Marčou na Sicílii na 10 dní a v říjnu s Áďou do Skotska, pak bych se měla zastavit za tátou ve Francii a pak ještě za mamkou na druhém konci Francie, ale proč ne?! No protože to taky bude dost nákladný? A co práce? Tak se vrátím do studentských let a půjdu na brigádu? Stejně mně to teď nějak nevyhovuje. Ale Luci, už jsi si zvykla na nějaký režim a příjem, co s tím? Nevím, prostě pojedu a hotovo! Dobře (řeklo moje druhé já a odmítlo se s prvním zatvrzelým já bavit.”
Přijde Vám, že jsem bipolární? Nebo trošku schizofrenní? Věřte mi, že normálně nejsem. V těchto dnech k tomu trošku inklinuju, pravda. Po tomhle “battlu” mých já, přišel Mára domů a opravdu se snažil, aby se mi udělalo lépe. Dokonce mi udělal mé nejoblíbenější boloňské špagety <3. Po dalších 3 hodinách se mnou ale, už mluvil jinak. Teď cituji: ,, Luci, já mám takovou chuť tě zmučit,” řekl na půl drsným hlasem se zatnutými zuby a s humorným podtextem. U toho měl zápěstí a prsty v křeči, jako by se připravoval mě vzteky zlechtat a zmáčknout, což neudělal, protože se mu mě nejspíš zželelo. Zapnul mi můj nejoblíbenější seriál Homeland a díval se se mnou asi na 18 dílů, já vím proč, protože to byla jediná věc, která mě dokázala umlčet a já tak nefňukala, nestěžovala si a nevymýšlela nesmysly a otázky (a vlastně i odpovědi) typu: ,,A máš mě rád/ Ty už mě vůbec nepusinkuješ!/ A pojedeš se mnou na konec světa?/ Ty si se mnou dneska vůbec nepovídáš!/A víš co?! Když si teda se mnou nechceš povídat, tak nemusíš!” řekla po tom, co jí Mára dal několik hubiček a vyprávěl jí o tom, jak se těší na jejich letní Eurotrip po Itálii.
Zkrátka a dobře opět apeluji na všechny partnery, přítele a manžele, aby to zvládli s námi vždy s grácií, tak jako se to snažíme zvládat my. A vám, drahým čtenářkám, držím palce, aby těchto stavů bylo co nejméně a abyste měly chápající polovičky, které Vám zpříjemní i tyto jinak nezpříjemnitelné dny.