Čau čau čau,
Jak už bývá mým zvykem, jdu se zase vyřádit na mé nejoblíbenější rubrice “Pro holky”. Tady většinou popisuji své myšlenkové pochody v jednom konkrétním období ale i své eskapády a lapálie… Jinak tomu nebude ani dnes. A zase se obzvláště těším na tento článek. Snad Vás pobaví stejně tak, jako mě pobavily příhody, jež k jeho napsání vedly. Trošku netradičně se přesuneme do Bratislavy. Minulý týden jsem tam totiž jela na služební cestu s mojí báječnou kolegyní Lucien. Když už jsme u mé kolegyně, chvilku se u ní zastavím. Je až neuvěřitelný, jak vám osud v různé životní období přivádí do cesty různé lidi, které vám mají v danou chvíli něco říct nebo ukázat. A nebo se s nimi máte jen na danou chvíli ztotožnit a dojít s nimi do nějakého bodu. To mám s Lucien. Známe se 4 měsíce a už teď je to jeden z lidí, který mě neskutečně obohatily a obohacují každý den a to ve všech směrech. Máme podobné životní osudy, názory, příhody, představy a spoustu dalších proměnných.
Nicméně s touhle stejně střelenou a skvělou bytostí jsem jela do Blavy v mém nejméně oblíbeném období v měsíci- perioda. Pominu fakt, že jsem do Bratislavy odjížděla s kocovinou, kterou jsem si nabrnkla večer předtím s mými milovanými přítelkyněmi v centru Prahy při příležitosti našeho znovu shledání (což je vždy celkem komplikované, když si jedna z nás odjela žít do Skotska, že jo?) Nicméně vraťme se zpět k tomu gró. Na vlakové nádraží jsem přijížděla přesně za 3 minuty jede vlak, rozcuchaná, ale přeci. A co vám budu povídat byly to nervy- ona magistrála před sedmou ráno žádný šlágr nebyla. Vzhledně jsem taky úplně nevypadala, nicméně jsme byla zvědavá na Bratislavu, jela jsem tam totiž poprvé, hambářka!
A pak to začalo naše bratislavské eskapády. Řeknu vám, příjezd do Bratislavy byl pro mě celkem překvapivý. Je mi líto, že to řeknu, ale vůbec se mi nelíbila. Když jsme nastupovaly do taxíku, který měl na voze napsáno velkým písmem V.B. bylo to téměř jasný! Proč téměř? Protože, až když jsme nastoupily do vozu, pochopili jsme, jaký je to celý paradox. Pan taxikář byl chlap ve středním věku totálně frustrovaný svým životem, který už s naším nástupem začal vést monolog na téma ,,Jó, Zeman to je super prezident”. Jo, tak s tímhle u nás fakt neuspěl. Co ho k tomuto výroku vedlo, jsme pochopili vzápětí, kdy na naší větu: ,,Tak aspoň máte takhle odpoledne nějaký kšeft.” odpověděl: ,,To já nejsem placen od kšeftů. Já bych si býval místo toho někde radši zdřímnul.” Má cenu k tomu ještě něco dodávat? OSEL!
Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně celé naše dobrodružství na Slovensku by se dalo zredukovat jen na příhody s řidiči taxíků. Další den přišla na řadu další potkávačka s taxikářem. V 7 večer jsme se s Luci ve Vlčím hrdle v hotelu rozhodly dojet alespoň na jídlo do centra. Takže jsme prolustrovala net a našla pár tipů. Super bylo, jak jsme byly s Luci připravené. Luc neměla data v mobilu a nabíječku na mobil. Jasně, tu jsem jí půjčila, ale zapomněla mi jí v práci, kde po 17. hodině bylo zakódováno a my se tam nedostaly. Takže já sice měla data ale už ne tu baterku. A takhle jsme vyjely do centra s panem taxikářem, který měl sice oblepené auto samolepkami typu BERU KARTY. Nicméně když jsme dojeli do centra, ujistil nás, že je nebere.. A asi jen 10 x řekl, ať zavoláme na dispečink. Nevadí, využila jsem svůj jediný měsíční neplacený výběr v zahraničí, zaplatila mu a my si mohly jít užívat “ruch velkoměsta”.
Zkrátím to, to místo, který jsme vybraly, bylo hnusný, a tak jsme šli do první krčmy, která byla naproti a sice do Zlatého Bažanta. Na okně jsme si přečetly, že má být vevnitř živá hudba a sice Gipsy Trio. Tak my holky, co si nehrajeme na dámičky, jsme šly dovnitř a daly si pěkně tématicky tatarák- moje klasika, naložený hermelín Luci a její klasika a já pivo. Vlastně má drahá kolegyně si dala Cuba libre, což spíš bylo jen Cuba než cokoli jiného, protože to byla téměř transparentní tekutina ve trojce. Nicméně alespoň jsme se celkem rychle opily a Gipsy Trio nám celkem hrálo do karet. Sice vždy zahráli 4 písničky a ve chvíli, kdy jsme to začínaly fakt rozjíždět, následovala půlhodinová pauza, ale songem Lady Karneval si nás navždy získali a my Slovákům ukázaly, jak reprezentovat Káju co by českého slavíka!
Jedno těm Slovákům musím nechat, umí se bavit! Tancovalo se, pilo a nikdo nečekal na půlnoc. Když už jsme byly celkem dost opilé a společensky unavené, rozhodly jsme se zavolat si TAXI! Ze stejné společnosti pro nás přijel postarší pán, kterého Luci vytočila, hned při nástupu, když prohlásila: ,,Ale tak vy tady moc těch kulturních památek nemáte, ne?” Pán se rozohnil a začal nám vyprávět o modrém kulatém kostelu a skončil po 15 minutách v naší cílové destinaci monologem na téma korunování Marie Terezie v Bratislavě.
No řeknu to takhle, asi vás nepřekvapí, že další den jsme jely na nádraží raději autobusem…
Ale celý tenhle výlet stál za to!
Takže tentokrát byla tahle část měsíce spíš vtipná než dramatická! A jak tyto období prožíváte vy?
(Mimochodem fnenechte se zmást fotky jsou z Prahy. Protože je krásná a protože ji miluji a nijak nesouvisí s příběhem. Z Bratislavy bohužel moc fotek nemám…)
Mějte se famfárově!
Luci
