Tím, že jsem se probudila. Nebo vlastně ne, už včera, celý den jsem si připadala jako PUČMELOUN. Je fajn, že alespoň v práci to máme všechny stejně, tudíž jsme i náladově byly na podobné vlně. Nechce se mi říct úplně “banda pučmelounů”, ale řeknu to, holky mi to prominou a navíc včera to byla pravda. Stláskaly jsme tu pátý přes devátý. Turecký med jsem zajídala baklavou a želatinovými kostkami z Istanbulu a domu jsem se těšila na zmrzlinu čokoládovo-vanilkovou. Jedna z kolegyň mi vyprávěla její předchozí den, který vypadal asi takhle: Hned ráno byla naštvaná na přítele, že není doma, protože šel běhat a nechal doma bordel, takže asi tři hodiny uklízela mimojiné i ten bordel. Pak začala dělat snídani, přítel přišel a začal se jí tam motat v kuchyni. A tak to zchytal! Nejen že dělá bordel, který ona pak musí uklízet a tudíž on si asi myslí, že ona nemá asi nic jiného na práci, ale taky, že se jí tam motá a připravuje si snídani jen pro sebe- sobec. Přeskočím pár kroků. Skončilo to tak, že mu vyčetla, že jí nemá rád a nebo že to nedává vůbec najevo a že takhle si společný den nepředstavovala, načež on odpověděl, že v tom případě to byl asi jejich poslední společně strávený den. Kdy má milá kolegyně odpověděla: ,,Těch už bylo.” Když celý příběh pak završila otázkou: ,,Myslíš, že by to mohl být PMS? ” Neváhala jsem ani vteřinu a začala jsem se smát, strašně smát. Nejen, že odpověď byla bezmyšlenkovitě ANO. Ale taky protože jsem v ní viděla velký kus sebe.
Večer, když jsem se šla sprchovat, přišla další indispozice. Začaly mě bolet prsa ale strašně. A Marča mi povídá: ,,Víš, Luci, já bych se hrozně někdy chtěl vžít do těla někoho jinýho, aby když ten člověk říká, že ho něco bolí, tak abych věděl, jak moc, protože to je strašně subjektivní.”
A já začala přemýšlet nad nějakou metaforou, která by mu přiblížila bolest mých prsou:
,,No, tak si představ, že máš celý život malou hlavu a nosíš na ní malou helmu. Jednoho dne na ní dáš helmu a ta hlava ti nateče a logicky tě bolí a taky máš pocit, že se do tý helmy nemůže už nic vejít. Nicméně jako vedlejší pocit můžeš mít radost, že máš velkou hlavu plnou vědomostí, jupíí. A pak když si na ní zvykneš a zžiješ se s velkou hlavou a helmou, tak ti to zase všechno seberou a máš splasklý prd!”
Ale to co přišlo dneska?
Vzbudila jsem se. Totálně mě rozčílilo Máry 16 budíků!
A pak to přišlo! Šla jsem se podívat do zrcadla! Přes noc mi na obličeji vyrostly Himaláje! Přírodě to trvalo milióny let a já to zvládla za 8 hodin. Strašný!
Doslova jsem si to zamatlala vším možným, co šlo a že půjdu ven se svým psem Vildou. Vzala jsem si svůj velmi pěkný žlutý svetr a na to bundu a k tomu takové hořčicové skřítkovské botičky. Vylezla jsem ven a první, co mě napadlo: ,, No to si snad ze mě dělají legraci, ne? Taková kosa?” Přišla jsem zpátky domů a můj milovaný hořčicový svetr mě tak strašně kousal, že jsem ho ze sebe vzteky servala spolu s botami, ve kterých bych umrzla! Vzala jsem si ponožky, skřítkovské boty jsem zahodila a svůj jiný oblíbený červený svetr- teplejší. No jo, jenže nacpat ho pod mojí koženou bundu, byl jeden nadlidský úkol a druhý nadlidský úkol byl v tomhle outfitu řídit, byla jsem jako medvědí monstrum. Že přeháním? Jo, asi jo! Ale v tu chvíli a ještě teď pořád mi to tak přijde a pamatuju si to tak. Vzteklá, že se nemůžu normálně hýbat a že loket nemohu pokrčit ani na 90°, jsem teda jela do práce.
Pominu, že mi přestalo fungovat dálkové ovládání od auta. Cesta do práce byla peklo. Víte, já věřím na sílu sugesce. A proto se ani nedivím, že když vstávám zadkem napřed, že se to odrazí na celém dnu. Ale takhle rychle? Samý ťulpasové na silnicích? Nejvíc mě bavil asi 80letý pán (všechen obdiv, že řídí v tomhle úctyhodném věku), který jel přede mnou rychlostí ale tak asi 15 km/h. A na zadku měl nalepeno Z – Začátečník. Ano, očividně se řídil heslem: ,,Lepší pozdě než nikdy.” I chápu, že jeho motto ho hnalo do toho, to zkusit “už” právě teď. Ale proč zrovna já???? Já s každou další vteřinou tipovala, jak se pan řidič zachová. Postarší pán brzdil, jako by chtěl parkovat. Ale ne čtverák, on si jel dál, lehce přidal na 25 km/h a pak to zadupnul, chvilku jsme stáli a čekali, co se bude dít dál. Když najednou se rozhodl couvat! Čímž mě teda překvapil, protože s tím jsem teda nepočítala, no ale každopádně se uklidil na kraj vozovky a já si to štrádovala do práce.
Tak a co si dám na oběd? Moje svědomí: ,,Něco zdravého, musím se zase po tom Turecku srovnat.” Načež přicházím do jídelny na Gymnáziu Keplera, kam chodíme celá naše kancelář, protože tu vaří moc dobře za super peníz, a taky protože tu u hradu nemáme moc na výběr. No nicméně, ejhle, dnes je úterý a je tu minutka– smažený hermelín s kroketama a kečupem! Mňáááááám! Bez výčitek- protože ty přišly až teď, jsem si to všechno vesele nandala a bylo mi fajn aneb v bříšku jako v pokojíčku. Teda do té doby, než mě strašně začaly zužovat ty bolesti v břiše. Asi se zabiju!
Pak se mají chlapi divit, že jsme protivný, když Vás imrvére píchá v břiše! V záchvatu psychických nestabilit a emocionálních výlevů a zároveň intenzivní fyzické bolesti jsem utratila své poslední peníze na účtě za novou totálně růžovou mikinu LEVIS, kterou jsem v tu chvíli nutně potřebovala a přišla mi jako nejvíc basic kousek, který můžu nosit ke všemu přeci. No a co? Odměnila jsem se. Za co? Že trpim! Tohle pánové nikdy nepochopí!
No a to už by asi stačilo, ne? Mimochodem fota jsem použila slunečnicová, jelikož je zbožňuju a jsou pozitivní!!! A taky do žádného článku jsem je doposud nepoužila. Jo, a taky protože se obzvláště dnes vůbec necítím jako květinka, takže si to aspoň vizuálně vykompenzuju.
Snad se máte všichni, co čtete tenhle článek, hezky! A jestli jste na tom podobně jako já, tak doufám, že se tomu celému večer zasmějete stejně jako teď já!
Luci
