KDYŽ SE DNY V MĚSÍCI NACHÝLÍ ANEB BOJ S PERIODOU VII.

Čáu čáu čáu, 

Dlouho tady nebylo pokračování vaší hodně oblíbený rubriky, o tom, když se dny v měsíci nachýlí. Tak proč dneska? Tak kromě toho, že datum si člověk nevybírá… Tak se cejtim jako nejsmutnější člověk a pučmeloun na světě. A taky protože už sama se sebou nemůžu vydržet, tak se z toho musim vypsat… Jak to teda celý bylo, je a ještě tak dobrý tři dny bude?…

Hele, přeskočim ten pomalej rozjezd a půjdu rovnou k věci. Jsem oteklá jak meloun. Hlavně teda moje dutina břišní. To bude mimochodem asi jediný sofistikovaný spojení v tomhle článku. Můj obličej opět připomíná spíš Beskydy než rovnou krajinku. Za dnešek jsem snědla JEN kuličky Nesquick s litrem mlíka, mléčnou rejži s lesníma plodama, lasagne, margotku, suchary, vypila bubble tea, 5 litrů čaje, 3 vody a pár fleků z pánvičky od babičky a teď půjdu čmuchat do špajzu. Takže vcelku nic moc.

Tak jedeme dál. Dneska jsem se dívala na SuperStar a celkem dost mě dojaly dva soutěžící, rozplývala jsem se… A protože to byl pár, tak mi samozřejmě začalo bejt líto, že jsem sama a začala jsem se litovat.

“To mám hodně ráda.” Žalovat sama sobě na ten zlej svět kolem, kterej mi neleží u nohou, když to zrovna chci. A taky že kolem nejezdí princ na bílym koni, kterej by kvůli mě sváděl souboj s minimálně tříhlavou “hormonama poblázněnou” saní. No vážně byste mi dali pětikačku.

Jo, a když už jsme u tý pětikačky, tak když jsem si jela pro to Bubble tea, tak vzhledem k tomu, že se mi chtělo dnes čůrat jen ve frekvenci 6x za hodinu, jsem šla na placený záchod v OC Nový Smíchov. Jenže… Ten automat nebral dvacky (já vim, strhující příběh), takže jsem tam s plnýma rukama, začala házet nějaký drobný a místo potřebných 10 korun, jsem jich měla 9.

Jenže mě zachránil, ne rytíř na bílém koni, ale zcela obyčejný prostý pán, se kterým nás v ten daný moment spojovala zcela určitě minimálně jedna velmi zásadní věc- a to potřeba jít čůrat. Ten mi s úsměvem daroval tu onu chybějící korunu a vysvobodil mě ze spáru turniketu. Byla jsem dojatá, svět byl zase v pořádku zalitý Sluncem a plný dobrosrdečných tvorů. Dojalo mě to. No ale jenom na chvilku.

Pak jsem sedla do auta a zjistila, že musim na benzínku, jelikož hladové oko v péžovi, už nemůže bejt hladovější! Na čež začalo litování číslo dva. Ne, moment. Litování číslo šestadvacet. Že pořád musim platit pitomej benzín a ten mi určitě někdo z tý nádrže upíjí. Jinak to totiž není možný. A do toho další katastrofa, telefonát s mámou. Pro kritiku “něčehosi” si nevybrala úplně nejlepší den, protože jak vidíte, nejsem zcela výjimečně dnes úplně vyrovnaná. Takže se mi do očí nalily slzy a byla jsem k tomu ještě vzteklá.

Avšak, jak už do nás ládujou pohádky od mala, že všechno dobře končí… Po příjezdu domů jsem si dala horkou vanu, která pokud nevíte, je na bolavý břícho fakt dobrej nápad- ne není. A pak mi začala Slunečná!!! Jo, já k tomu seriálu chovám opravdu velký sympatie! No a u tý píšu tenhle článek a jeden muj věrný follower mi zvednul náladu, když mi na mojí fotku pučmelounskou napsal: “Ale pekná si aj tak.” Tak díky :D… A vám holky, přeju pevný nervy, tenhle měsíc to má fakt grády! Asi erupce na Slunci či co.

Luci

P.S. Fotky s Vildou, za který děkujeme Pétě Blažejovské. A Vildovi děkuju za to, že i když je to němá tvář, tak neprojevil žádný náznak znechucenosti o tenhle náš společný víkend! Ne z focení ale ze mě. Protože si uvědomuju, že pro všechny živé tvory kolem mě v tomhle období to je náročné.