Čau čau čau,
jo, možná si řikáte, že mi to chronologicky nějak nesedí, jenže! Já už prostě sem musim dát všechny ty fotky z Komodo Island a dalších malých ostrůvků Indonésie, který nejsou moc známý, ale jsou pokrytý národníma parkama a drakama (varanama). Konečně musim s fotkama ven, protože jsou nejhezčí a já s nima rok otálim a v telefonu mi jsou na prd! Takže tady to je můj BOAT TRIP po “Komodech- oni tam všem těm malým ostrůvkům říkají Komodo” – a jeden z největších zážitků v mým životě, tak si sedněte, uvelebte se a čtěte o ráji zvaným Komodo, Rinca, Padar a Západní Nusa Tenggara, Sangeang atd!
Jak, co, proč?
No to jsem tahle z Malajsie jela na Bali, kde jsem z toho pardón, ale odvařená já osobně nebyla a tak jsem přemýšlela, co já všetečka 8000 budu dělat, abych z Indonésie odjížděla naplněná zážitky a tím, co jsem viděla, slyšela, ochutnala a tak dále.. No a kdosi mi řekl o čtyřdenním výletu na lodi po komodorských ostrovech. A bylo to probudil se ve mě můj spící dobrodruh. Pozor ten výlet byl neskutečně levnej, na to, že v tom bylo zahrnutý spaní na 3 noci, jídlo od snídaně až po večeře a vstupy do národních parků. Zaplatila jsem asi 3000,-. Nebylo to pro každýho- žádný vatičky a poseroutky, ale kdo mě zná, ví, že jsem větší punkáč, než se zdá! Spali jsme v jedný velký nezavíratelný kajutě s 30 lidma všech možnejch národností od Španělů a Slováky až po Američany, Argentinky a Jávanku.
Jezdili jsme si po ostrovech. Napluli asi 100 000 jarních kilometrů. Probouzeli se v 5 ráno s nadšením, abychom viděli východy Slunce na lodi. A po západu jsme leželi natažený na přídi, abychom viděli první vycházející hvězdy a na ty jsme koukali ještě 3 hodiny po setmění s úžasem, kolik jich na obloze je! Protože, kdyby mi to někdo řekl předtim, nevěřila bych mu, že jich je na obloze tolik, protože nikde na světě jsem jich tolik neviděla!
Někdy v noci, když byly obrovský vlny, jsme se všichni vzbudili, protože nám cákalo plexisklama aka okýnkama až na hlavu a měli jsme lehce mokrý deky. Byli jsme uprostřed ničeho. Neviděli jsme pevninu a vlny byly natolik vysoký, že jste viděli buď moře a nebo jen nebe. Bála jsem se. Neměla jsem signál. Ale bylo to strašný vzrůšo a když jste neměli mořskou nemoc, zase jste za 2-3 hoďky usnuli. Ráno v dece a horkým čajem ven z “kajuty” a sledovat zase Sluníčko, jak se dere z poza kopců. Bože, to byly barvy a ta příroda! No a každý den jsme někam dojeli samozřejmě. Buď byl cíl malý ostrov s kopcem na sledování západu Slunce nebo byl cíl cesty oceán a šnorchlování s Mantama nebo to byly Varani komodští v národním parku, nad hlavou orli a všude kolem zběsilý opice.
Myslim si, že každá zkušenost Vám něco dá nebo něco řekne. Mně zrovna tahle zkušenost ukázala nejkrásnější místo nebo minimálně jedno z nejkrásnějších míst, který jsem kdy zatím spatřila. A připomněla mi, možná i naučila, že čistý štěstí nepřijde s novou kabelkou- i když s tou od Chanelu asi jo- tu nemám :D… Ale že prostě štěstí- čistý štěstí, jako ten moment přichází s východem slunce. S pohledem 360 na kopce a moře, kopce a moře. Taky mě to naučilo, že ticho může odpovědět na spoustu otázek, na který jste se možná ze strachu sami sebe ani nezeptali. Taky mě to naučilo, že můžu všechno, všechno, co chci! Ale měla bych si rozmyslet, jestli to, co můžu, opravdu chci! No jo. Možná si řikáte: “Ježiš, to klišé jak zvon a ještě ke všemu tady filozofuje tahle bloncka, co ta ví…” Věřte, že ví. Prošla si rájem i peklem. No záleží na každym, jak a jestli to přijme. Já nepíšu nic než pravdu na mou duši na psí uši na kočičí svědomí!<3
Vaše Luci
Je to krása! Jo a máš pravdu, někdy se člověk musí ztratit, sny se našel, musí odjet, any se mohl vrátit a musí tápat, aby najednou prozřel. A pokud tohle všechno může udělat v “ráji” je o to bohatší. Tohle ti nikdo nikdy nevezme! ❤️