Čau čau čau,
Teď Vám budu vyprávět, jak jsem poznala, že na mě “leze” podzim. Poslední dva týdny října jsem strávila v Bratislavě pracovně na focení nové kolekce. Už jsem tam byla takhle podruhé a bylo to moc fajn! Poznala jsem tam pár fakt super lidí, které mám fakt moc ráda a vážím si jich. Nicméně do Bratislavy jsem jezdila vždy v pondělí v 5 ráno, abych už v 9 byla na focení ready. No uznejte sami, že ten čas je zabijácký! Už jen vstát a nějak se “vymrcasit” je nadlidský úkol a teď k tomu ještě zdolat dálnici D1? Jako to první pondělí jsem to ještě zvládla jakš takš. Ale ten druhý týden už jsem očividně byla velmi unavená a vypadalo to takhle…
Vstala jsem v 5 ráno a nesundala jsem si vršek pyžama poprvé. Takže jsem celý den na focení byla v pyžamu. Ještě, že jsem měla ten chlupatý svetr, který sice schoval moje pyžamo, ale málem mě uvařil. Vtipný (alespoň dle mého názoru) bylo, že ráno, když jsem si čistila zuby, dala jsem si do svých kučeravých vlasů dva skřipce, aby mi vlasy nepadaly do pusy a do pasty. Abyste si to uměli lépe představit. Ten jeden skřipec byl ohavný- nosím ho jen občas do vany , protože dobře drží vlasy. A to ráno ve 4,30 jsme si ho zavěsila přesně nad ucho na bok hlavy. No samozřejmě, že jsem tam ty skřipce oba nechala. Řídila jsem v nich 3 hodiny a dokonce jsem v nich pak i spala. Jelikož jsem tu druhou cestu na Slovensko zvládala už o poznání hůř než tu první a protože myslím, že mám celkem vysokou sebereflexi, tak jsem se rozhodla zastavit, abych si zdřímla. Se skřipci na hlavě jsem do 2 vteřin na sedačce se zapnutým topením usnula asi na 40 minut. Vyspala jsem se do růžova a následně jsem si šla na benzínu koupit Red Bull. Vůbec se nedivím, že paní na mě koukala jak z jara, když viděla, co mám na hlavě.
Další kapitola je na téma bábovka! Tu jsem upekla o víkend a chtěla jsem ji vzít na focení a dát ochutnat dalším milým členům týmu. Jenže.. když vstáváte po čtvrté hodině, tak si dáte pár kousků, protože už po páté máte hlad. No to bych nesměla sníst 3 kousky v těch 5 hodin a po třech hodinách další 3 kousky. Když v tu chvíli mi zbude v krabičce poslední kousek a sami uznejte. To by bylo trapný přinést na focení jeden kousek bábovky! No tak jasně. Ten jsem před devátou taky snědla. No a hele! V bříšku jako v pokojíčku.
A zůstaneme u tématu jídlo. Ten den, co jsem přijela do Bratislavy jsem večer na hotelu telefonovala se svojí nejmilovanější Týnkou. Víte, jak se poznají nejlepší kamarádky? Je to tak, že i když žijí tisíce kilometrů od sebe, dělají věci stejně. Ano, mají stejné pohnutky, nápady, pocity i přístupy. Tenhle telefonát říkám Týnce:
,,Tak si představ, že se po sto letech láduju Twixkou! A na obalu tu mám nějakou soutěž o 300 EUR. Hele ale víš co, tenhle měsíc mám celkem vysoké výdaje samozřejmě že především na nezbytně důležité věci jako je oblečení, bubbletea a tak podobně, tak já se zaregistruju a zařadím se do slosování.”
Na tohle mi Týnka odpovídá:
,,Jehéé, my jsme si včera s Vaškem (přítelem) vsadili sportku, jelikož jsem včera sice utratila v podstatě velmi málo peněz za spoustu oblečení, ale tak znáš to, i to pocítíš.”
V tu chvíli mi došlo, že na mě podzim nemá dobrý vliv. Ale ani na Týnku. Od rozpočtů jsme se posunuly k tématu jídlo. Zase to jídlo. Obě jsme začaly hudrovat na naše přejídání a rapidně zvýšenou chuť na zmrzliny a sladký dobrůtky. Ve zkratce jsem Týnce vylíčila úsměvnou story s mou bábovkou a ona mě nechala domluvit a pak spustila na velmi obdobné téma. Jen tak chtěla na chuť udělat sobě a příteli palačinky ke svačině. Ten měl bohužel tu smůlu, že to mělo být překvapení a v tu chvíli spal. No jo, myslíte si snad, že se ty palačinky dostaly dál než 3 cm od sporáku? No jasně že ne. Nebo takhle možná i jo, ale všechny byly pěkně v Týnčiným bříšku. A na to konto prohlašuji, že nejlepší kamarádky se nezapřou. A že podzim neleze jen na mě!
Mějte se báječně a pozor na podzim!