Čau čau čau,
Jeden měsíc se přes další měsíc překlenul a já Vám pořád nenapsala o Japonsku. Přitom jsem ho navštívila hned na začátku své cesty za dobrodružstvím. Tak tedy, pokud sledujete můj blog, víte, že jsem se na měsíc srpen odhodlala jet do Austrálie. Ale ještě jsem měla to privilegium přestupovat vždy v Osace v Japonsku při cestě tam i nazpět. Respektive ne v Osace ale na Kansai Airport to totiž není tak úplně v Osace. Neměla jsem moc času v Japonsku, ale rozhodla jsem se ho využít na maximum. Do Osaky jsem přiletěla z Paříže po 12 hodinách asi v 8 ráno místního času. Vzhledem k časovému posunu 7 hodin, jsem byla úplně zničená, ale síla sugesce mi dovolila fungovat alespoň tak na 60%. Tzn. že jsem vždy usnula jen v dopravních prostředcích a ne za chůze. Hihi. Tak tedy hned ráno jsem si svá zavazadla zamkla v úschovně na letišti. Už když jsem vystoupila poprvé z letiště dostala jsem pěstí v podobě vlhkosti vzduchu asi 90%, což teda byla pro moje plíce opravdu změna, nicméně vyrazila jsem směr Kjóto.
Mohla jsem si vybrat, jakému městu dám přednost, nicméně zkrátím to, vyhrálo Kjóto. Asi svou historií a chrámy mě přitáhlo k sobě. Autobusem jsem se za necelou hodinku dostala do Kjóta. Upřímně byla jsem úplně sama a jela jsem na blind. Trošku jsem podcenila to, že s Japonci se nejspíš moc nedomluvím. Jejich mapy metra, jak můžete vidět na fotce pro mě byly jako termitiště. Nicméně velkou výhodou je, že Japonci sice moc anglicky neumí, ale jsou neuvěřitelně nápomocní a ochotní, a tak alespoň rukama a nohama se snaží popsat nebo vysvětlit, co potřebujete. Když jsem držela mapu města a snažila jsem se zorientovat, přišel ke mě kolemjdoucí a přestože neuměl anglicky, mapu mi otočil o 180 °. Což bylo od něj hezké :D… Po téhle zkušenosti jsem nejdříve šla do informačního centra, kde byla asi 90letá paní, která uměla lámanou angličtinu a tak mi vysvětlovala a ukazovala, kam můžu jít a co stojí za to. Při cestě z info centra jsem si v pasáži všimla, že každá restaurace či bistro má za výlohou plastové imitace tamějších jídel a když ne imitace, které se opravdu minimálně liší od originálu, tak je alespoň měli namalované, abyste si zkrátka mohli přestavit, co si kupujete. To mě fakt pobavilo.
No rychle jsem ho oběhla a šla zase dál tentokrát na Nijojo Temple. Který už byl o moc hezčí a krásnými zahradami.
Ale ten nejvzdálenější a nejkrásnější jsem si nechala nakonec. Byl to Kinkakuji Temple, kam jsem musela kvůli vzdálenosti jet autobusem, což byl mimochodem taky dost velký zážitek. V Japonsku se totiž platí autobus vždy při výstupu. Mince musíte mít přesně, protože s řidičem vlastně vůbec nepřijdete do kontaktu a jen peníze házíte do takové kasičky. Celou cestu v autobuse pořád dokola hrají znělky, že musíte mít rozměněné mince a že platíte při východu. Všechno bliká a svítí a mluví a troubí. Už mi z toho šla hlava kolem.
Potom už jsem se z Kjóta vydala na cestu zpět na Kansai Airport, kde jsem si koupila strašně moc japonský směsi, kterou miluju! Samozřejmě nechybělo ani Sushi a pomalu jsem se připravovala na odlet do Austrálie.
Zvládla jsme to statečně. Evakuace se pak rozpustila a já si mohla dojít pro své věci a utíkat na letiště, které na štěstí bylo od mého pokoje asi 200 metrů. A konečně pryč 12 hodin a zpátky do Evropy! Je to divný, co? Těšila jsem se po tomhle zážitku do vzduchu! V letadle jsem si ale nic nepřipouštěla a byla jsem v pohodě. Vždy jsem v letadle měla štěstí na trošku starší dámy Japonky, které mě neustále zásobovaly japonskými knedlíčky dim sum, bonbóny a vším možný, takže jsme přiletěla naprosto přejedená, protože jsem je nechtěla urazit, kdybych to nesnědla. Hihi. Jako protislužbu jsem fakt hodně zmatené paní pomáhala s nabíjením Ipadu. Hele, prostě jsme jí to nevysvětlila, pořád ten kabel strkala do všeho možnýho a nenechala si vysvětlit, že to prostě nefunguje. Pak už jsem radši dělala, že spím :D. To celé prostě nevymyslíš.
