Čau čau čau,
po aklimatizaci ze všech mých posledních dobrodružství, výletů a letů se snažím vše rekapitulovat ve svý hlavě a zároveň si rekapituluju vše, co jsem zažila, viděla, koho jsem potkala a poznala. Co jsem se dozvěděla, naučila. Zkrátka všecičko, co mě jakkoli na cestě potkalo, sumarizuju… A tak přicházím s článkem, na který jsem se sama moc těšila, protože se jedná o srdeční záležitost! Nový Zéland jsem si zamilovala hned a myslím si, že je to láska na celý život! Sami se podívejte na fotky, který nejsou nijak extrémně upravený a řekněte, jestli jste viděli něco tak nádhernýho, nedotčenýho, ryzího? Já řikám narovinu NE.
Když jsem letěla do Austrálie, hned jsem pomýšlela na výlet do tohohle nedotčenýho kousku světa. Vlastně kdyby tam nebyla zima, když u nás je léto, vybrala bych si možná spíš právě Nový Zéland jižní ostrov na místo Austrálie, ale asi to tak mělo být. A Cairns bylo úžasné místo, takže jsem moc vděčná za to, jak mi to osud naplánoval. Nicméně po dvou týdnech v Austrálii jsem se rozhodla letět do Sydney jen tak na skok. O ní si mimochodem můžete přečíst tady. No a ze Sydney další den rovnou do Christchurch. Město Christchurch mě zase tolik neoslovilo, ještě se totiž vzpamatovává z četných zemětřesení, ale můj cíl byl jasný- jet na jihozápad do hor a podniknout alespoň jeden nebo dva hiking tracks. Ale to bych nebyla já, aby se něco nepokazilo! Takže nejen, že jsme si nikdo ze zúčastněných nevzal řidičák a nemohli jsme si tudíž půjčit auto. Ale ještě široko daleko na Zélandu jezdí jen jeden vlak jednou denně. Kvůli horám není jednoduchý se dostat na jihozápad, a tak jsem nakonec musela přehodnotit místa, která jsem chtěla navštívit a “smířila se” s bližší variantou v podobě národního parku Arthur’s Pass. Byla to asi dvou a půl hodinová cesta vlakem Kiwi Rail, která mě stála tam a zpět asi 5 000 Kč. Ale jiná možnost nebyla a protože jsem to tak strašně chtěla vidět, zaplatila jsem to. Nicméně, když jsem si sedla do vlaku, tak jsem po půl hodině pochopila, proč je ta jízdenka tak drahá! Ten výhled? A celou dobu? Ta panoramata! Ta příroda! Nikde nikdo! Prostě se zamilujete a okamžitě! Nelituju ani jedný koruny, znovu bych to zaplatila!
A abych se vrátila zpět ke stopování… Můžu Vám říci, bylo to dobrodrůžo, speciálně čekat na nějaké auto- NE, moc jich tam fakt nebylo. Říkala jsem si, že se to tam asi takhle dělá, když tam ta infrastruktura je slabší, nicméně posléze jsem se dozvěděla, že nedělá a že paní byla prostě střelec! No zkrátím to, po 5 minutách nám naštěstí zastavil pán z Anglie a hodil nás na začátek naší vycházky, jupíííííí!
Dopadlo to tak, že jsem byla vděčná za paní z visitor centra, protože ta procházka, přestože měla 20 km byla úchvatná, no sami se podívejte a sami si ohodnoťte alespoň na fotkách…
Jasně, to, že jsem u tohoto pohledu zapomněla, že nás čeká ještě stopování na cestě zpět a nebo 14 km pěšky po tmě, to by nikoho nepřekvapilo při týhle podívaný. Nicméně po načerpání sil a polapení dechu jsme opět stopovali a zhruba tak 2 km se nikdo neměl k tomu (z těch 5 aut), aby nám zastavil. Ale nakonec přeci jen, nás vysvobodil pán z Jihoafrické republiky s velkým Tosa Inu pejskem, vedle kterého jsem seděla v tom náklaďáčku a nohy jsem tak měla na řadící páce. Hihi 🙂 Ano, i tenhle pán byl střelec, ale boží! Nebyl čas přemýšlet, jestli pán není několikanásobný vrah nebo tak něco.. Nikdy na to nezapomenu. Po 10 minutách jsme se dostali do našeho Backpackers- protože opravdu žádný hotýlek ani penzionek v okolí nebyl- což nám ale nevadilo! Večer jsme se vydali do jediný malý hospůdky široko daleko, kde plápolal oheň v krbu a my si dali teplý čaj a nějakou tu večeři.
V podstatě jsme šli po večeři vymrzlí hned spát a další den šup na další track! Tentokrát Scott Track, sice nebyl situovaný asi 14 km daleko, ale za to terén byl poněkud více strmý a nebezpečný. Ale řeknu Vám, byla to bomba! Jasně, zábradlí a takovýhle “zbytečnosti” se na Zélandě nenosí, ale o to je to lepší! Vyjít do 2500 m.n.m. vlastně možná víc, ale to my nevíme, protože moc cedulek jsme nepotkali, a bořit se do hlubokého sněhu, když okolo lítá a píská papoušek Kea, který přistane metr ode mě a vůbec se nebojí. Bylo to prostě nejvíc, nejvíc, co jsem zažila! Měla jsem tolik energie, pořád jsem chtěla jít výš a dál, ale když jsme začali potkávat vyloženě horelezce s cepíny, lany a karabinami… tak jsem musela být rozumná a vychutnat si to, co nám možnosti dovolily. Telefon se mi samozřejmě vybil, nám všem. Takže bohužel slova paní z Visitor centra přišla vniveč :-)). A když už jsme byli ve sněhu zaboření až po kolena, otočili jsme se a šli zase dolů.
Luci
