Čau čau čau,
A je tu moje pravidelná a oblíbená rubrika! Proč píšu tak sebevědomě oblíbená? Můžu vám říci, a budete se možná divit, ale když mě ve škole začali oslovovat spolužáci, že četli můj tehdy poslední článek a že se opravdu pobavili, dost mě to překvapilo! Nicméně mě samozřejmě těšil jejich zájem o ženské problémy. Kdo by mi to snad počítal, zjistil by že jsem se tento měsíc s článkem opozdila. Ne, opravdu se opozdil jen ten článek. Nicméně jsem byla dlouho nemocná a neměla jsem moc energii psát o mých strastích a ano, byla jsem ještě protivnější než obvykle v tomto už tak vypjatém období a ještě s virózou!
Ani dnes vás neochudím o mé myšlenkové pochody. Budou stát za to. V hlavní roli? Moje hlava, můj přítel a moje zblázněný hormony. Ne, ani tentokrát jsem se nesnažila Máru za každou cenu vytočit! Prostě to ne já, to oni, hormony. A jak to celé začalo?
To bylo tak, první den jsem se probudila. Né, sama od sebe, probudili mě sousedi. Řekněme to nějak elegantně, máme čerstvě zamilované sousedy a jejich lásku slyšíme téměř každý den. Někdy v noci, někdy ve dvě ráno jindy, odpoledne. Tak tedy, když mě to až probudilo.
Otevřela jsem oči se slovy: ,,To si ze mě dělaji ….legraci???!!!” (akorát jinými slovy)
A Mára na to: ,,Dobré ráno, lásko, koukám, že jsi se hezky vyspinkala.”
To jsem nevydržela a dostala jsem záchvat smíchu…
Následně probíhal náš den celkem monotónně, pokaždé, když za mnou přišel Mára a chtěl mě obejmout, tak jsem mu okamžitě v objetí zkroušeným vyčítavým hlasem vyčetla:,, No, vidíš, ty už se se mnou vůbec neobjímáš!” Mára dostal záchvat smíchu. Ale když už odpoledne jsem měla 20. narážku podobného charakteru, už mu do smíchu nebylo. Myslím tím třeba scénu z filmu, kde muž přinese květiny své partnerce. Moje reakce (opět smutným a žalostným): ,,No, ty už mi vůbec nenosíš žádný kytičky.” A tak dále a tak dále…
Samozřejmě špatný zdravotní stav přispěl k totálně ufňukanýmu tónu. Což muselo být jako pohlazení pro jeho uši. Nicméně další den – další level! Rozhodla jsem se tvořit a zrelaxovat také svojí mysl, abych si opravdu odpočinula a na nic nemyslela.
Vyráběla jsem nám kalendář a soustředila jsem se!! Takže na mě Mára samozřejmě nemohl mluvit a hlavně mi radit! To v tomhle období nesnáším. Jenže jakmile přestanu tvořit, vyžaduji 120% pozornost. Takže to že si Mára mezitím našel jinou aktivitu mě samozřejmě začalo popouzet.
A já ho zrovna chtěla objímat a povídat si s ním. Když se na mě (dle mého názoru) ohradil, že teď něco tvoří on, tak ať ještě chvíli počkám. Jistě, dotklo se mě to. Urazila jsem se a šla jsem radši do sprchy.
Třetí den už byl Marča celý den v práci a já se hádala doma už jen sama se sebou a s Vildou (psem). Řeknu Vám, že ten ze mě musel mít hlavu taky jako pátrací balón. Nevypadal, že by ho bavilo 10 dílů Přátel po sobě a házení tchoře (jeho nejoblíbenější plyšové hračky) po bytě mu očividně nestačilo. Nicméně po několika spousty hodinách mého sebelitování dorazila má spása domů. U dveří jsem se Marči chytla a ty dvě hodiny před spaním se ho už nepustila. Chtěla jsem vědět všechno, co se u něj za ten den dělo. Výjimečně jsem totiž já neměla moc co říct. Jinak to totiž funguje tak, že mluvím v kuse asi hodinu, ale ne tentokrát jsem byla jako pěna!
A čtvrtý den? Už jsem byla jen děsně unavená z tý pitomý virózy a hormony se začaly pomalu uklidňovat. Ale roupy jsem měla stejně. tak třeba jsem vymyslela, že vymalujeme! Bingo, Mára má radost, velkou. Dále jsem si vymyslela nový sestřih, objednala jsem si povlečení, oblečení, přeorganizovala jsem obývací pokoj (resp. já to vymyslela, Mára to fyzicky přeorganizoval). Vymyslela jsem si, že chci jet co nejdřív na Aljašku a pak do Japonska a dokonce mi nezbývalo nic jiného, než se smířit se sousedama…. 🙂
Věnováno všem mužům a chlapcům, které milujeme a občas jsme na ně protivné. Každá slečna si sem jistě dosadí ty své.